V poslední době se opět mluví o integraci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol a o zrušení speciálního vzdělávání v dosavadní podobě. Kéž by to ale bylo tak jednoduché, jak je nám prezentováno. Speciální vzdělávání má u nás jistou tradici a troufám si říci, že i kvalitu, která může být současnými změnami citelně narušena.

Co znamená integrace v současné podobě

Integrace sama o sobě není špatná, ale způsob a současná podoba je trochu nešťastná. Integrace v současné podobě znamená začlenění žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžného, tedy hlavního vzdělávacího proudu, vzdělávání všech bez rozdílu v jedné třídě, bez potřebného snížení počtu žáků či odborných znalostí pedagogů. Nezachrání to ale ani asistent pedagoga a ani individuální vzdělávací plán.

Ten bude vycházet ze stejného vzdělávacího programu, který je pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami jednoduše náročný.  Myšlenka je to tedy krásná, bohužel si myslím, že nereálná. Naše současné školství na to není připraveno a pro mnoho dětí integrace jednoduše vhodná není.

Jak to vypadá ve speciální škole

·         Celkově je uzpůsobena potřebám žáků, bezbariérová
·         Nabízí speciální vybavení a techniky pro všechny žáky – např. relaxační místnosti, komunikační nástěnky a tabulky, odpočinkové koutky ve třídách, relaxační vaky, polohovací pomůcky atd.
·         Snížený počet žáků ve třídě
·         Asistent pedagoga ve třídě
·         Učitel – speciální pedagog
·         Možnost individuálního přístupu ke každému žákovy – vždy
·         Využívání speciálních postupů a metod

Jak to vypadá v běžné škole

·         Velké množství žáků v jedné třídě
·         Pedagog bez speciálního vzdělání
·         Způsob výuky, který neumožňuje příliš individuální možnost práce s jednotlivými žáky ani s pomocí asistenta pedagoga, zvláště pokud těchto dětí bude ve třídě více
·         Není příliš možností, jak zajisti odpočinkové koutky či speciální vybavení
 
Ne, není to útok proti klasickým školám. Ale v provozu běžné ZŠ prostě není příliš šance a času, věnovat potřebnou péči žákům, kteří to potřebují. Nejsou na to připraveni ani učitelé.

Integrace by neměla být o tom, učit se všichni podle stejného vzdělávacího programu. Měla by být o tom, že se zdravé děti potkávají s dětmi jakkoli znevýhodněnými při činnostech, ke kterým patří různá zájmová aktivita, hudebně pohybové hry, soutěže, tělovýchovné či tvůrčí aktivity, kde se děti vzájemně poznávají a učí se spolupracovat a pomáhat si. K tomu je ale ještě dlouhá cesta.

Ať chceme nebo ne, speciální vzdělávání stále má své opodstatnění a jako takové by mělo i zůstat prozatím nezměněné. Jen zde je poskytnuto adekvátní vzdělání opravdu všem žákům se speciálními vzdělávacími potřebami.